Tom Nečas: Garcy

Že grafiků je mraky, to je věc už jasná, ale grafiků, kteří mají svůj osobitý styl a přístup k práci, to už musíte pátrat i jinde než u strýčka Google. Tom Nečas je zrovna jednim z nich. Jakákoliv jeho grafická úprava nese charakteristický podpis jeho jménem. Nuže, přečtěte si zajímavé povídání s Tomem a rozhodně si klikněte na jeho stránky.

Tome, jak bys představil své alter ego „Garcy“? Jak tento nápad vzniknul?

Má už docela dlouhou historii, pseudonym se se mnou táhne dobrých deset let, svého času to ještě nemělo nic společného s grafikou, ale postupně jsem tak začal podepisovat své práce a stavět z toho jakousi „značku“. Momentálně se tak pod jménem Garcy věnuji širokému spektru úkolů, přes webdesign po vizuální styly, videa i čistě volnou grafiku.

Co tě přivedlo k tomu, abys začal dělat grafický design? Vím, že jsi se dostal na ČVUT, ale nějak tě to nechytlo… Proč?

S grafikou jsem začínal asi ve 14ti letech, kdy jsem si vlastně jen hrál s photoshopem, zkoušel vytvářet různé plakáty a retuše – ty mě ze začátku bavily nejvíc, hlavně fotografická postprodukce. Postupně jsem ten záběr rozšiřoval hlavně na weby a celé to docela šlapalo. Ke konci gymplu jsem se ale rozhodl, že grafiku můžu dělat bokem i bez školy a zvítězila jiná vášeň – architektura – které jsem se chtěl věnovat naplno a bokem mrskat grafiku. Po pár týdnech na ČVUT jsem ale zjistil, že to bylo jedno z nejblbějších rozhodnutí v životě, zejména kvůli obrovské absenci nějakého uměleckého a výtvarného vedení, a během semestru se začal připravovat na přijímačky na VŠUP. Byla to docela řehole, protože se mi dost otočilo moje vnímání grafiky z takové té „komerce“ na něco progressivního. Po první konzultaci mi bylo řečeno, že se tam dostanu nejdřív za rok, ale nakonec jsem se dostal během zkouškového na ČVUT na umprumku napoprvé do ateliéru prof. Vaňka.

Jak důležité je pro tebe mít vysoké vzdělání v umělecké oblasti? Dokázal by ses prosadit i bez podpory VŠUP?

Je to dost individuální, ale jak jsem vždy říkal – pokud má člověk talent, cítění a nějaký drive, dotáhne to podle mě daleko i bez školy, bude mu to ale trvat mnohem déle. Beru VŠUP jako takový katalyzátor, který mě hodně urychlil, potkal jsem hodně zajímavých jmen a byl postaven před často v praxi netypické úkoly. Na druhou stranu teď na VŠUP končím – nemyslím si, že bych byl hotový, ale tři roky mi na této konkrétní škole stačily. Pravdou je, že potenciál VŠUP je obrovský, ale naprosto nevyužitý, studijní plány jsou snad 20 let zastaralé apod. Co si tam člověk neudělá sám, nemá. Podpora školy, nebo snaha školy získat průmyslové, či designové investory, je naprosto nulová. Ateliéry si tohle musí uválčit samy. Např. AMU v tomhle nesaháme ani na hranu paty.

Jaké zajímavé projekty máš za sebou? Kterou práci/příležitost si vážíš nejvíce?

V rámci školy jsem se vždy snažil udělat něco netypického, v prváku jsem proto např. začal pracovat na nové podobě českého lva, když jsem přestoupil k Petrovi Babákovi do 304, snažil jsem se postavit stůl na analogové míchání barev Pantone apod. Vedle toho jsem nějaký čas strávil i v klasické reklamce, kde jsem dělal např. pro Opel, GTS… S uměleckou skupinou MUA, kterou jsem spoluzaložil, jsme pak např. dělali na návrhu obrovské kampaně pro jednu americkou firmu, nebo točili hodně netypický film na téma vizuální poezie. Z poslední doby si ale nejvíc vážím dvou věcí – dodělal jsem svou několikaletou knihu 7.zmen.se, což je pro mě zatím největší a nejdéle trvající intimní projekt a také příležitosti dělat na loňském Famufest NOIR, kde jsem měl vlastně skoro absolutní tvůrčí volnost.

Dá se vůbec grafickým designem slušně vydělávat, nebo je to jenom pouhá představa lidí, kteří jsou mimo obor?

To je hodně složitá otázka J člověk má v základu dvě možnosti – buď se nechá zaměstnat, což bude většinou reklamka, kde ty peníze bývají (určitě nadprůměrný plat), nebo dělat na volné noze, popř si něco sám založit. Když se člověk otáčí, určitě se uživí a pak záleží na příležitostech, které si buď sám vytvoří, nebo skrze svou práci získá. Největší boj je pak představa lidí, kolik taková grafika stojí – naštěstí se tohle povědomí zlepšuje, ale kdybych dělal weby za 500 Kč, jak si někteří myslí, neuživil bych se a o nějakém slušném výdělku nemůže být řeč. Celkově je ale povědomí o slušných výdělcích v grafice trochu nadhodnocené – lidé si myslí, že pokud beru např. 700 Kč/hod jsem milionář, ale nechápou, že u takové práce neexistuje víkend, neexistuje pracovní doba a taky ta práce nemusí přijít. Člověku nekončí práce zavřením dveří kanclu, pracuje pořád a za vymýšlení většinou nikdo nic neplatí.

Jak vnímáš design za hranicemi České republiky? V čem se Češi chovají konzervativně a co tady chybí?

Design za hranicemi, zejména směrem na západ je samozřejmě na lepší úrovni, než v ČR – taková ta průměrná linka grafiky je tam na našem nadprůměru. Fascinuje mě třeba Anglie, kde je problém narazit na něco vyloženě špatného, u nás je problém narazit na něco vyloženě dobrého. Češi jsou v tomto pár let pozadu a hodně se bojí něčeho nového, i když se pracuje na věci, co má vydržet několik let, radši přistoupí k řešení starém pět let, aby neriskovali, nebo nedej bože aby vzbudili nějakou kontroverzi, či se to někomu nelíbilo. Ono se to musí líbit všem, což je strašný kámen úrazu. Pak máme problém s těmi léty komunismu, který říkal, že umění, architektura jsou věci samozřejmé a pro lidi, tudíž se za ně neplatí a každý jim rozumí. To trvá doteď. V grafice u nás je naprostá absence teorie a teoretiků, což je škoda.

Klíč k úspěchu každého designéra, grafika nebo umělce je jeho vlastní podpis a osobitost. Co si myslíš, že je dominantou tvé tvůrčí práce?

To určitě souhlasím, ač jistě narazíš na lidi, kteří budou tohle dementovat. Mě vždy fascinovala analogová a ruční práce, proto se doteď snažím do svých prací tyto prvky přinášet. Problém je, abych se moc neopakoval a myslím, že se můj ruční styl za nějakou dobu vyvinul, kdy se snažím jej různě kombinovat. Kdyby ses na tohle ptala Petra Babáka řekl by ti, že mojí dominantou jsou skvrny, kouř, vytrhané věci, barva… J tomu se teď bráním, pořád ale tlačím ten analogový a ruční proces, díky kterému vznikají unikátní věci.

Kromě toho, že máš za sebou poměrně dost projektů, pomáhal jsi nám vytvořit logo „The Black Light“ … poděl se s námi prosím o příběh, který dovedl design do finální podoby.

Když jsem začal na logu TBL dělat, zaujal mě ten samotný název, takže jsem se hodně zaměřil na UV světlo, tj černé světlo a začal pracovat s motivy žárovek a osvětlení, který jsem kombinoval s ručním nápisem jakoby UV barvou např. na zeď, který se zobrazí jen za určitých podmínek. Začal jsem tvarovat žárovky do podoby písmen a překrýval je barvou. Teď jde vidět hlavně ten nápis, který je dělaný celý analogově.

S jakými dalšími odvětvími, nápady nebo kulturními sférami propojuješ grafický design?

Vždy mě bavilo video, ale sám bych v něm něco nezvládl, hlavně proto, že mám přátele na FAMU, kteří mi vždy ochotně pomůžou něco vytvořit a kterým vděčím za mnohé (Julie, Denisa, Sanjin…). Teď mě baví dostávat věci ven, v rámci nějaké venkovní instalace, začal jsem mírně koketovat s VJingem, kdy jsem mému kolegovi z MUA Matouši Hejlovi, který je skladatel, doplňoval jeho skladbu vizuální performance. Kulturních sfér je několik, teď je asi nejžhavější náš projekt Beats.PM, který mám graficky a vizuálně na starosti, včetně konceptu interiérového designu.

Jak by vypadala tvá vysněná zakázka? Co bys chtěl graficky ztvárnit (a mít za to zaplaceno)?

Baví mě věci dělat hodně komplexně a jednotně, tj vytvořit systém od webu po ID, aplikace apod. – vše různě propojené. Vysněná zakázka by tak mohla být kampaň, kde bych se snažil bez limitu financí vymyslet věci, které ještě nikdo nepoužil. To je samozřejmě naivní, kdyby se někdo takový ale objevil, chtěl bych mu to dokázat. Limit velkých projektů jsou vždy finance, protože ty ohnou všechno ­– proto mým současným naprosto konkrétním snem je přivést k životu mou diplomovou práci na VŠUP – projekt Deer Hunt do pražského metra.

Stavíš se k dílům ostatních designérů spíše kriticky nebo naopak se z toho snažíš co nejvíce odnést?

Myslím, že hodně kritizuji – když se mi něco nelíbí, tak to řeknu, ale to záleží vyloženě na věcech, které jsou mi „podstrčeny pod nos“ – jsem hnidopich na různé chyby, ač je sám také dělám. Jen ze zlomku prací, které vidím jsem naprosto unešený, ale od zkušenějších se snažím vždy něco přiučit, či vyzkoušet nový způsob, zda mi bude sedět, nebo bude kompatibilní s mou prací, což je často nemožné – proto můžu říct, že ta práce je vynikající, sám bych ale něco takového nedělal. Proto respektuji hodně osobností, ač mi nejsou vzorem. Bytostně nesnáším kopírování, i když ta práce vypadá dobře ale vím, že je to obšlehnutý, šílím.

Kniha „Kraď jako umělec“ od Austina Kleona pojednává o tom, že všechno už bylo jednou kdysi stvořeno a že všichni krademe u všech, i když o tom vlastně ani nevíme. Jaký je tvůj názor na to? Jak daleko může zajít inspirace jednoho designéra u druhého?

Já si nemyslím, že je to tak úplně pravda. Samozřejmě spousta vizuálních prvků se točí v kruhu, byly cool před 20ti lety, vrací se teď apod. Pořád ale věřím tomu, že někdo dokáže vytvořit něco, co zde ještě nebylo, zejména díky novým technologiím, jako je 3D tisk apod. Jak jsem řekl dřív inspirace je jedna věc, kopie druhá. Pokud je někdo chytrý, dokáže se inspirovat tak, že nepůjde pořádně poznat, že to udělal – zkušený člověk usoudí, že je to stejný styl a podobné jako jiná práce, což je stále ještě lepší, než kopie která navíc bývá provedena fakt marně. Určitě se někde inspiruje snad každý grafik, je ale strašně důležité si udržet svůj osobitý styl.

Jak vnímáš grafický design v ulicích, se kterým nutně přicházíš do styku? Jak na tebe působí ten každodenní „design“ plakátů, letáků a časopisů? Hnulo se to lepším směrem?

Určitě se to hnulo lepším směrem, ta většina je ale pořád marná. Je skutečně problém narazit na kvalitní práci v ulici. Špatná věc je, že tenhle nevkus a strašná vizuální kultura ovlivňuje všechny lidi, kteří ji vidí a nutně tak sráží nějakou úroveň povědomí o grafickém designu. Když někdo přichází do styku pouze s těmito hnusy a sám pak zadává zakázku, dopadne to podobně, je to začarovaný kruh. Jsem někdy v šoku z toho, co se lidem vlastně může líbit a za co se postaví. Baví mě tam ta argumentace, kdy sám něco udělám a klient řekne, že to ukázal psovi, manželce a bratranci a ti řekli, že je to špatné, takže to nemůže přijmout. Když to pak udělá nějaký matlal a vy mu řeknete, že máte stovky reakcí jak špatné to je, že se ta věc objevuje na netu na stránkách s nejhorší reklamou apod. – tak vám odpoví „já na to ale mám jen pozitivní reakce“ J. Najednou tu svou hlavu má, ale trochu na špatné straně. Věřím tomu, že kdyby se objevovala jen kvalitní reklama, zvedne to vizuální povědomí o 100%.

Zajímá tě kromě designu i něco jiného?

Stále mě hodně baví architektura, design, interiéry. Samozřejmě hudba, když už mám kolem sebe tolik muzikálních lidí. Jako perličku můžu říct, že mám zelený mozek, vždy jsem chtěl do armády a doteď všechny tyhle věci dost hltám.

Nedávno byla tvá kniha oceněná Nejkrásnější knihou mezi studentskými pracemi. O čem je? Je to snad sen každého designéra mít šanci graficky zpracovat nějakou knihu? Máš nějakou oblíbenou, které bys rád udělal design?

Ta kniha vznikala hodně dlouho. Původně to měl být jen katalog k plánované výstavě, začalo toho ale vznikat takové množství, že jsem se rozhodl ztvárnit celou věc jako knihu. Je to čistě intimní věc, skrze grafiku a krátké texty se snažím přiblížit určitý způsob myšlení a přístupu k práci i osobnosti. Dělal jsem na ní vlastně přes dva roky, takže je to i nějaká časová linka, práce v ní přibývaly postupem času, až jsem řekl dost. Je asi jen pro určitou sortu lidí a může být takovým vzorníkem stylu a myšlení konkrétní formy. Zpracovat knihu ale není sen všech designérů, někteří se ke knize možná ani nikdy nedostanou. 7.zmen.se ale není klasickou knihou, která je svázána mnoha technickými zákony, je to hodně volné dílo. Pokud bych ale měl na nějaké pracovat, chtěl bych ztvárnit The Fountain Head od Ayn Rand.

Děkuju moc za rozhovor a doufám, že se ti bude dařit i nadále!

Taky díky, zdravím TBL.

Foto: Natalia Kuznetsova

Natalia Kuznetsova