Interview: Subject Lost

Troufáme si říci, že toto je asi nejdelší rozhovor s Petrem Adamcem neboli se Subject Lostem, který doposud vůbec vyšel. Začátky ostravského rodáka se prakticky nijak neliší od začátků jiných producentů, kteří bez jakýchkoliv hudebních znalostí bádali ve sférách elektronické hudby a seděli hodiny a hodiny na počítači. Díky technickým vymoženostem a rychlosti internetu už není tak těžké stáhnout si software a říkat si producent, jenomže na to, aby to byla hudba, kvalitní hudba, musíte už nějaké ty noci a dny u toho vysedět, párkrát udeřit klávesnici a sem tam na ní usnout. Samozřejmě, že v neposlední řadě zde hraje roli talent a nadání. A protože trpělivost ovoce přináší, tak i Petr už nějakou tu dobu patří mezi nejlepší producenty elektronické hudby u nás. Kromě toho je to jeden z mála, který rozumí i estetické stránce své vlastní prezentace. Tomu odpovídá i jeho nabité portfolio grafických prací. Kromě toho mu vyšlo nové EP Born In Sky, které nás hodně baví. Za obsáhlý rozhovor v Noně děkujeme milé Kateřině Vodolánové!

Petře, já ti na začátku položím takovou obligátní otázku… Jak vypadaly začátky tvé hudební dráhy?
Je to asi sedm let zpátky, kdy jsme s kamarády v Ostravě začali pronika do drum’n’bass sféry, a tak jsme to zkoušeli a postupem času jsme všichni začali hrát. Několik prvních let jsem tedy hrál drum’n’bass, a pak jsem nějak přičichl k té produkci. To je vlastně docela sranda, protože se to stalo díky fóru o počítačových hrách… Byli tam nějací lidi, kteří začali skládat v Reasonu, a tak jsem na jejich popud taky začal dělat tracky a nakonec jsem zjistil, že mě to strašně baví.
Díky tomu jsem se dostal do širšího spektra elektroniky.

Vzpomeneš si na nějakého svého tehdejšího oblíbeného DJe nebo producenta?
Já jsem začínal strašně tvrdě – měl jsem rád Limewaxe, SPL, nebo Current Value, prostě ty hardcorové styly. Pak jsem zase přešel na absolutní opak a začal jsem hrát liquid, nebo neurofunk, takže třeba ještě Leon Switch a Kryptic Minds, CLS, Calibre, Klute.

Sleduješ tu scénu ještě dneska?
Úplně okrajově… Většina mých kamarádů pořád hraje drum’n’bass, takže díky tomu občas chodím třeba na párty, ale víceméně jenom v Ostravě. Jinak drum’n’bass vyloženě nevyhledávám.

Míváš třeba někdy nějakou nostalgickou chvilku, kdy dostaneš chuť poslechnout si nějaké staré věci? K čemu se v takových chvílích případně vracíš?
Mám takové chvilky vlastně docela často… Rád si poslechnu třeba Marcuse Intalexe, Redeyes, ale klidně i set Pendulum z roku 2004, a to jenom z toho důvodu, že na to prostě dostanu náladu. A občas se k tomu vracím i díky DJingu. Není to často, ale třeba jednou za půl roku si někde zahraju drum’n’bass.

Takže když ti někdo nabídne hraní na drum and bassové stagi, bereš to?
Asi neříkám ano jen tak jednoduše, protože to o čem jsem mluvil, jsou většinou párty, kde hrajeme spíše jen mezi známýma. A navíc jsem tak nějak ztratil pojem o tom, co je dneska v drum’n’bassu „in“ a bojím se, že to co bych hrál, by byly věci, které jsem hrál třeba před pěti lety. Ono by to možná mohlo být zajímavé, takže nějaká možnost to je… Rozhodně bych to zvážil.

Když se ještě na chvilku vrátím k tvým začátkům… Vzpomeneš si na to, jak vznikal tvůj první track?
To bylo ještě určitě v době, kdy jsem hudbu dělal v Reasonu…

Najdeme ho třeba na tvém soundcloudu? Mohlo by být docela zajímavé si ho teď, s odstupem času poslechnout…
To je právě něco, co mě mrzí. Tím myslím ten fakt, že jsem ztratil asi všechny tracky do roku 2009. Všechny jsem měl nahrané jen na Myspace a na starém počítači/disku, který už je pasé… Ale taky si občas říkám, že by bylo fajn si to poslechnout.

První track byl ale shodou okolností teda drum’n’bass. Nevím už, jak se jmenoval, ale pamatuju si, že tam byla strašně laciná klavírní melodie a beat… Fakticky tam nebyla basa, protože jsem absolutně nevěděl, jak ji udělat. A ten track vznikl hned potom, kdy jsem zjistil, že v Reasonu existuje něco jako „klaviatura“, což znamenalo, že jsem si mohl nahrát i melodie. Byl jsem z toho hrozně odvařený, tak jsem udělal první track. Ale byl teda hrozný.

Co na to, co děláš, říkají rodiče? Podporují tě v tom?
Rodiče to mají strašně rádi!

A líbí se jim tvoje hudba?
Doufám, že to neříkají jenom proto, že jsem jejich syn, ale podporují mě. Vlastně i když jsem bydlel s rodiči, tak mi dávali opravdu hodně času, abych se prostě mohl zavřít a skládat a byli celkově hodně benevolentní. A pořád se zajímají se o to, co dělám.

Chodí někdy třeba i na tvoje vystoupení?
Já jim pořád radši říkám ať nechodí… (smích) Ale byl bych rád kdyby někdy přišli, akorát musí to být v nějakém pěkném prostředí…

Ale nikdy tě ještě neviděli hrát?
Ještě nikdy… Ale určitě jednou je pozvu.

13273773_103202331306830483_1945461158_n

Pamatuješ si třeba, čím jsi chtěl být, až vyrosteš?
Já jsem vlastně odjakživa tíhnul k té grafice… Původně samozřejmě jsem chtěl být astronautem a podobně, pak jsem chtěl být architektem, ale zjistil jsem, že by to nebylo nic pro mě. A už odmala až doteď tíhnu k tomu, že chci dělat tu grafiku, byť hudba už ji dneska obrovským způsobem vytlačuje… A byl bych rád, kdybych se v budoucnu mohl věnovat hudbě více. Faktem ale je to, že jsem odjakživa tíhnul k té umělecké profesi a chtěl jsem se živit nějakým vizuálním uměním.

Kam jsi chodil na školu?
Já vlastně k tomu samotnému grafickému oboru nemám vystudováno nic… Chodil jsem na standardní gymnázium, potom jsem strávil dva semestry na Ostravské univerzitě na grafickém designu. Ale odtamtud jsem utekl, protože mě to tam absolutně nebavilo.

A dalo ti to tam aspoň něco?
Já jsem vlastně úplně ve všem samouk. Když jsem z té školy odešel, začal jsem v tom oboru pracovat. Je pravda, že to přišlo i tak trochu náhodou… Tehdy jsem z té školy plánoval odejít, a pak mi přišla nabídka na práci v grafickém studiu, takže jsem se i díky tomu mohl do toho oboru zařadit prakticky hned.

A je to teda tak, že se tou grafikou dneska živíš?
Přesně tak.

Co je pro tebe klíčové při té grafické práci? Myslím tím, jestli máš nějaké mantinely, nebo třeba zažitý způsob jak tvoříš?
Existují vlastně dva způsoby, jak tvořím grafiku. Ten jeden je ten komerční, kterým se živím, a druhý je potom ta moje vlastní grafika, která se týká hlavně plakátů. Jednoho času se týkala opět striktně drum’n’bassu. U té komerční grafiky vlastně ani nejde mluvit o nějakém vlastním stylu. To je práce, která je založená na tom, co si přeje zákazník. Ale kdybych měl mluvit čistě o své práci, tak bych řekl, že jsem hodně ovlivněný sci-fi, „vernovkami“ a moderními sci-fi filmy. Takže k tomu neustále inklinuji a ve výsledku to vypadá tak, že třeba často tvořím kosmické lodě a podobně. Obecně mám hodně rád vesmír a to se projevuje ve všem, na čem pracuji. Jsem tak trošku sci-fi freak.

Máš třeba nějaký svůj osobní podpis, podle kterého můžeme poznat tvoje práce?
Doufám, že jsem si vybudoval nějaký rukopis, podle kterého se to dá vždycky poznat. A u mých vlastních prací se dá vždycky někde v růžku najít napsáno „Subject Lost“.

Staráš se i o grafickou podobu svých vlastních věcí, tedy covery, videoklipy… Je to tak, že ten proces tvoření hudby je pevně spjat s tou vizuální podobou, nebo je to samostatný a oddělený proces?
Zpravidla to funguje tak, že vytvořím hudbu kompletně, nebo prostě do 90% a pak začnu přemýšlet nad tím, co by se dalo ještě udělat navíc. Základem je cover. A samozřejmě se většinou vždycky snažím, aby všechno korespondovalo s tím zvukem, a pak vznikne ta grafika. V poslední době jsem si vysloveně ujel na videích… Ani vlastně nevím, proč jsem s tím začal. Vzniklo to nějak náhodou, když jsem si dělal krátké video k jednomu tracku a pak jsem zjistil, že tam je vlastně nějaký příběh, takže udělám další, a další.

Subject Lost – Made of Numbers from TheSubjectLost on Vimeo.

Myslel jsi tím video k Made of Numbers? To bylo tvoje úplně první video?
To bylo spíš první, které jsem vypustil ven. Já jsem už předtím v práci nějaké vytvořil, ale nikdy jsem neudělal žádný videoklip a tohle byl první pokus rozpohybovat ty moje kresbičky. A pak už to šlo samo… Zase mě to chytlo a udělal jsem i druhý videoklip, protože jsem došel k tomu, že ten první nemá žádný konkrétní příběh. Beru to jako takový bonus k té mojí hudbě. Mám prostě rád, když je toho jakoby hodně kolem, nerad věci dělám na padesát procent. Ale je to taky o tom, že to chci dostat dál, nejen ve směru k té samotné hudbě. Ta videa dávají možnost třeba tomu, že lidi, kteří to video uvidí, si řeknou, že ta hudba je taky zajímavá a budou mě hledat dál.

Co všechno se do té hudby a grafiky snažíš projektovat? Hodně jsi mluvil o tom vesmíru…
Přesně, tem vesmír jde slyšet asi ve všem, třeba takové ty kosmické plochy a podobně. Popravdě nad tím ale ani nepřemýšlím, jednoduše si k tomu sednu a tvořím… Většinou nemám předem vymyšlený žádný konkrétní koncept. Nefunguje to tak, že by mi něco zahrálo v hlavě a řekl jsem si, že to musím jít nahrát a udělat z toho track.

Jak u tebe vypadá ten proces tvoření? Předpokládám, že k tomu musíš mít nějaké nastavení, nebo si prostě řekneš, že zítra v devět vstaneš a budeš dělat hudbu?
No takhle to většinou dělám… Já popravdě pořád na něčem pracuji, ať už jde o tu grafiku, nebo hudbu, a na tom strádá i můj život. A klidně v pátek řeknu, že si na druhý den dám budíka a budu na něčem pracovat… Funguje to u mě tak, že jakmile něco dodělám, tak potom vždycky vymýšlím, co bych k té dané věci mohl udělat dál. Snažím se maximálně využívat svůj čas. Jakmile něco dokončím, rozdělám nějaký svůj další projekt a v momentě, kdy je hotový zase začínám s něčím dalším. V podstatě i na mém posledním EP jsem začal pracovat ještě před tím, než vyšlo to mé album.

Já o tobě vím, že děláš DJ sety, ale i live acty. Dokázal by jsi říct, jestli je pro tebe tenhle rozdíl zásadní třeba v přípravách a co způsob tvého hraní znamená pro publikum?
Tak ten rozdíl je zásadní – live act je prostě jen moje hudba, stoprocentně jen já, kdežto v DJ setu spíš než své věci hraji spíš hudbu, kterou mám rád. Na DJ sety se vlastně ani nepřipravuji a výsledkem je nějaký freestyle, ve kterém se objeví různé styly v rozmezí třeba 100 bpm. Kdežto před živým hraním nad přípravou sedím třeba týden a celkově se snažím o to, aby ten live act byl pokaždé jiný. Takže občas je to též trochu freestyle.

Oceňuješ stejně DJ sety a live acty, nebo je pro tebe vždycky hraní naživo o něco napřed? Myslím tím to, když někam přijdeš a slyšíš někoho hrát…
Tak samozřejmě záleží na daném člověku. Jsou lidi, kteří jsou výborní DJové a výborní selektoři, a to je často x-krát lepší než normální, průměrné livko. Ale samozřejmě, když slyším live act, který mě posadí na zadek, tak vím, že tohle žádný DJ set nemůže překonat. Live act je prostě muzikální záležitost. Tam je vidět, že ti lidi opravdu nějak pracují s tím zvukem, protože přece jen, ten DJing je v zásadě pouštění tracků. Samozřejmě je to i o té technice a když slyším DJe, který má výbornou techniku a skvělou selekci, tak proti tomu nemůžu říct vůbec nic… Jen to, že je to prostě to super.

13273773_10202331306830483_1945461158_n

Předtím jsme se spolu bavili o tom, že ani když máš na akci hrát live, nemíváš to uvedené za jménem. Proč to tak děláš?
Jednoduše proto, že chci, aby Subject Lost znamenalo LIVE.

Takže chceš, aby to v podstatě bylo normou?
Přesně tak. Když hraju DJ set tak píšu, že to je DJ set. Ale jinak když někde vidíš uvedené moje jméno, tak prostě víš, že to jsem stoprocentně já a nic navíc.

Vzpomeneš si na nějaké live acty jiných producentů, které tě bavily?
(dlouze přemýšlí)

Hrál jsi třeba před Mount Kimbie, když tady poprvé vystupovali. Bavili tě tehdy? A co říkáš na to, jak zní dnes?
Popravdě mně Mount Kimbie baví víc dneska, než předtím. To nové album je super, ale mám je obecně rád už od doby, kdy vydali Maybes. Hodně se mi líbil třeba i SOHN, kterého jsem letos slyšel na Nowe Muzyce, dost jsem v něm slyšel Jamese Blakea. Ještě mě třeba bavil Eskmo… Od toho se mi líbí jak album, tak i ta EPčka. A hlavně, většina live actů je postavena na hromadě smyček, zatímco Eskmo to povýšil na nový level, kdy vlastně samploval živé pazvuky. Z krabice vytahoval hromadu nějakých větví a „hajtku“ dělal pomocí plechovky Coca-coly. V tom okamžiku jenom vidíš, jak se v ten moment, kdy tohle udělá, tisíc lidí zasměje, on si to mezitím „naloopuje“ a udělá z toho track.

447340269_640

Máš nějaké nové nebo staronové hudební objevy? Jak by třeba vypadal tvůj festivalový line-up snů?
Popravdě já mám v tomhle vážně krizi, protože vlastně skoro nic neposlouchám… Elektroniku si v podstatě sám ani moc nepouštím, ale do festivalového line-upu snů bych zařadil National, Veto a třeba Radiohead. Popravdě pro mě elektronika není to, co kytarová hudba.

Připadalo mi, že jsi byl hrozně dlouho spojovaný s post-dubstepem. Jak se na ten pojem dneska díváš? Nesnažíš se z toho trošku vymanit?
Já jsem se z toho chtěl vymanit právě tím posledním EPčkem Born in Sky. To byl shodou okolností projekt, který měl vyjít pod úplně jiným jménem. Já jsem si totiž řekl, že Subject Losta nechám umřít a začnu vydávat pod nějakým jiným jménem… Pracovním názvem bylo právě „Born in Sky“, ale později mi došlo, že to pořád zní stejně jako já, jenom to má úplně jiné tempo a vlastně to je něco jiného. Takže jsem to nakonec vydal sám pod sebou, ale pravdou je, že utéct jsem od toho chtěl. Nevadilo mi, že jsem byl řazený k tomu post-dubstepu, ale spíš to, že jsem měl pořád tu škatulku dubstep, i když jsem poslední dva, tři roky dubstep už vůbec nedělal. Dneska ale cítím, že mě takhle lidi už neberou a jsem za to rád. Mám ten styl pořád rád, jenom už vůbec necítím potřebu ho dělat. Té své dnešní škatulce říkám prostě jenom „elektronika“.
Sleduješ něčí tvorbu i na naší nebo slovenské hudební scéně?
Popravdě nějak víc sleduju jen kamarády, což znamená lidi kolem Owntempa, pod kterým jsme vydávali, takže hlavně to, co dělá Side a Ans. Samozřejmě vím o spouště producentů, jejichž tvorba se mi líbí, ale pravidelně jim pozornost nevěnuju, protože na to nemám čas. A když už poslouchám hudbu, tak zase poslouchám jinou hudbu, stejně tak zase když něco skládám, tak neposlouchám nic jiného než to, na čem pracuji.

Posloucháš i při té grafické práci nějakou hudbu?
Popravdě třeba svojí hudbu neposlouchám vůbec… Mně to přijde takové zvláštní, poslouchat sám sebe, protože se mi to většinou ohraje. Když to tak vezmu, tak nad jedním trackem strávím třeba měsíc a pak ho už vlastně ani nechci poslouchat, ještě navíc, když ho hraju třeba ještě naživo, tak nemám vůbec tu potřebu. Ale je pravda, že když pracuju, musím mít vždycky něco puštěného. Hudba je pro mě nejdůležitější součást života.

Když se vrátíme ještě k tvému hraní na akcích… Máš radši takové ty „brain dancers“, nebo aktivní tanečníky?
Samozřejmě mám radši ty aktivní tanečníky, protože ani já sám nejsem u hraní zrovna úplně statický… A taky během hraní prakticky nemám čas se dívat na lidi, ale když se občas podívám a vidím, že lidi fakt tancujou, tak z toho mám fakt radost.

Co považuješ za svůj největší úspěch? Je třeba něco, na co jsi pyšný?
Asi nejvíc na to poslední EPčko, protože mám pocit, že o mně tak nějak nejvíc vypovídá. Mám z něho opravdu snad poprvé takovou vnitřní radost. Abych řekl pravdu, až doteď jsem se tak nějak plácal a moc jsem nevěděl, co přesně chci vlastně dělat. A teď už vím, že jsem udělal něco, o čem můžu říct, že tohle jsem já a tohle je můj zvuk.

Jak jsi vlastně přišel k tomu názvu Subject Lost?
To je docela vtipný… Já jsem si tehdy, asi v roce 2008, zakládal Myspace a původně to mělo být Lost Subject. To dávalo větší smysl, ale tenhle název už měla nějaká kanadská metalová kapela. Hodně se mi ten název líbil, a tak jsem to otočil naopak a už mi to zůstalo… Musím říct, že k tomu jménu mám takový osobní vztah, ale v zásadě za to může i ten fakt, že to moje původní jméno, už bylo zabrané. Ale upřímně, jsem za to vážně radši, jelikož to vypadá hezky i když se to napíše… Vždycky, když něco vymýšlím, tak se snažím i o to, aby to i dobře vypadalo. Třeba i na coveru…

A můžeš mi prozradit, na čem v poslední době pracuješ?
Ještě do konce roku by mi měl vyjít jeden remix, který už je hotový. Ale to je supertajné a nemůžu o tom vůbec mluvit. (smích). Bude to něco zase úplně jiného… K tomu mám ještě jeden takový boční projekt, na kterém pracuju se svým kamarádem z Ostravy. Jsou to tři tracky, které máme kompletně hotové. Jsou mnohem méně melodické, ale zato zase víc perkusivní, dalo by se říct, že je to víc „bass music“. Ještě k tomu ale nemáme žádný název, ale do konce roku to určitě stihneme vydat.

Jaký svůj track považuješ za ten úplně nejlepší?
(dlouho, dlouho přemýšlí)

No, některé tracky, které jsem udělal třeba vysloveně nemám rád. (smích) Ono jde o to, že se to svým způsobem oposlouchá… Ale mám rád „500 Days of Dust“, z toho tracku mám opravdu radost. A pak ještě „Shaking Flower/Waiting For Her“. To je asi nejvíc post-rocková skladba, kterou jsem kdy udělal, byť to nemá takové ty klasické, rozbíjecí bicí.

Jak vlastně vymýšlíš názvy pro své tracky, nebo alba?
Většinou to funguje tak, že si otevřu nějakou knížku o designu, projíždím si ty texty a hledám nápis, který se mi líbí. Já hlavně pořád řeším tu vizuální stránku. Když se mi to slovo líbí, tak ho prostě použiju, ale je to samozřejmě spojené i s tím, co z té hudby cítím. Třeba track „Talking To My Window Reflection“ je vlastně taková bouřka. Začíná celkem uklidněně, ale potom je tam strašný bordel až do konce a vlastně jde tam o ten pocit, kdy se člověk se dívá z okna do té bouřky a nakonec tam vidí sám sebe v odrazu skla. Shodou okolností „talking to my window reflection“ je ještě rým. Občas ještě píšu texty k těm trackům, protože si někdy říkám, že vlastně umím zpívat, ale v zásadě to vlastně neumím, ale stejně to zkouším. A tohle byla vlastně část textu k Born in Sky.

A jinak tedy v žádném tracku žádný vokál nemáš?
Nemám, maximálně občas se tam objeví něco jako „ha“, nebo nějaký takový pazvuk, který ještě zmoduluju.

Jakou radu bys dal všem začínajícím producentům?
Myslím si, že celé to je o tom, udělat něco, co je jiné. Nesnažit se znít jako někdo jiný, což vlastně zjednodušeně znamená makat, makat, makat… Až teď si třeba uvědomuju, že po nějakých pěti letech skládání mám konečně už nějaký vlastní zvuk.

Co říkáš na to, že některé styly jsou „in“ a některé momentálně ne. Řídíš se tím nějak? Nebo sleduješ vůbec ty trendy?
Sleduju to a vím, že určitě nikdy nebudu dělat trap. Ale jinak to celé beru jako takové sinusovky. Jednou je ten styl nahoře, jednou zase dole a pořád se to nějak prolíná. Já hudbu vždycky dělám tak, jak to cítím… Když cítím, že chci udělat něco rovného, tak to tak prostě udělám. Rozhodně teď není na výši třeba ani post-rock. Navíc muzika, která není ještě není nějaký mainstream má možnost se rozvíjet, protože v momentě kdy se stane tím mainstreamem, se ten vývoj zasekne…

 

Text: Kateřina Vodolánova

Foto: Kateřina Vodolánova

Úprava, perex: Natalia Kuznetsova