Rozhovor se Sonjou Vectomov aka Neverstop

Mladá DJka, skladatelka, houslistka a dáma s „vrozenými beaty v těleSonja Vectomov se nám svěřila o svých počátcích a prvních krůčcích, díky čemuž se dokáže dobře orientovat v elektronické hudbě. Sonja si zakládá na své výjimečné prezentaci, vizualizaci a tak celkově… Ostatně na to příjdete sami, pokud si přečtete rozhovor níže.

Sonjo, já tě na hudební scéně registruju teprve od letošního roku, ale řekla bych, že hudbě se věnuješ už mnohem déle, protože ten tvůj zvuk je už dost specifický. Jak dlouho děláš hudbu?DSC_5527_tbl

Elektronickou hudbu produkuji aktivně víceméně od roku 2010.

To znamená, že do té doby ses hudbě věnovala doma? Kdy jsi měla své první veřejné vystoupení?

Ano, to bylo tak od roku 2012 a někdy v zimě jsem měla první koncert. Do té doby jsem to všechno piplala a zkoušela doma.

Podle toho co jsem slyšela na tvých koncertech, tak ve své hudbě využíváš hodně klasických nástrojů. Jaké je tvé hudební pozadí? Věnovala ses třeba hře na nějaké nástroje už odmala?

Já jsem klasikou začala… Od šesti let hraju na housle a klavír a léta jsem zpívala ve Finském dětském pěveckém sboru Vox Aurea a dlouho mi trvalo, než jsem se od klasiky někam hudebně pohnula. Do svých dvanácti, třinácti let jsem opovrhovala vším ostatním než klasickou hudbou. Vyrůstala jsem mezi hudebníky a každý den po škole jsem trávila spousta času na konzervatoři. Ráda jsem se zavírala do učebny s varhanama a čembalem… tam jsem pak improvizovala…. byla jsem schopna strávit hraním hodiny…. klasika bylo to jediné, nic jiného pro mně v té době neexistovalo.

Jo, takové to, kdy si říkáš „nic takového nikdy poslouchat nebudu“? (smích)

No právě (smích). Ale já si myslím, že to má souvislost i s mými rodiči, protože můj otec je klasický kytarista a v mém dětství byl dost upjatý na klasickou hudbu a tak jsem moc jiné hudby doma neslyšela krom občasného Harry Belafonteho a Cleo Laine.

Samozřejmě mě pak v pubertě začala zajímat spousta jiných žánrů a zhruba od těch třinácti let jsem začala chodit na techno, acid techno, a koncerty všeho druhu. To bylo na začátku 90. let a v té době jsem ještě vyrůstala ve Finsku. V roce 1992 jsem dostala do rukou album Experience od Prodigy a už to jelo. Pak jsem si zamilovala triphop, Portishead, Massive Attack, Tricky…a samozrejmě jsem sledovala finskou scénu. Takže v těch žánrech jsem šla z takového extrému do extrému, z bubliny klasické hudby do syrového techna a elektroniky s nezapomenutelnýma koncertama od kapel jako je Aavikko, Jimi Tenor nebo Imatran Voima, x hodinové sety od Elliot Ness… Ve Finsku scéna elektronické hudby byla a vždy bude velmi zajímavá. Od roku 1998 jsem aktivně pracovala jako promotérka v organizaci Niitty se kterou jsme každý měsíc pořádali koncerty a párty…přivezli jsme do Finska DJje a producenty jako třeba Jeff Mills, Anthony Rother, Surgeon….později jsem dělala také na festivalu Koneisto a od roku 2002 jsem jezdila do Barcelony na Sonar festival kde jsem pracovala jako fotografka….tam jsem ostatně konečně videla Massive Attack a Yellow magic orchestra naživo…

 Jak dlouho žiješ v Čechách?

Já jsem převážne tady od roku 2006.

Takže rodinu máš ve Finsku, ale žiješ tady?

Z rodiny mám ve Finsku pouze mámu, otec se vrátil do Čech v roce 1998. V roce 1982 otec získal místo na konzervatoři ve městě Jyväskyä, což je v centrálním Finsku, kde učil třeba i kytarista Štěpán Rak. Bylo to propojené s Pragokoncertem, takže jsme odjeli legálně. Otec v té době odváděl velkou část svého platu Pragokoncertu, tak jak to za starého režimu bývalo, takzvaná zprostředkovatelská odměna. (smích) Až takový paradox to byl…

Já jsem třeba měla zákaz chození do školy ve Finsku, takže moje máma musela podepsat dokumenty s tím, že mě bude učit doma, nebo jsem mohla chodit do ruské školy. Jenže ruská škola ve městě Jyväskylä nebyla, takže mě rodiče samozřejmě dali do normální finské školy, protože chtěli, abych vyrůstala v kolektivu. V Čechách jsem pak musela dělat dorovnávací zkoušky a jednou se paní soudružce učitelce zdálo, že toho nějak moc vím, tak mě jednou nechala po škole a vyptávala se, jestli náhodou nechodím ve Finsku do školy a copak regulelně ti moji rodiče dělají, bylo to jako u výslechu, v šesti letech. Pak napsala posudek, že ve Finsku chodím do školy a že to mám vzít domů mamince. Vzala jsem to domů a máma vzala flašku, co se doma našla, a šla za paní učitelkou, která posudek nakonec přepsala. Nakonec to byla slušná žena.

DSC_5542_tbl

Takže od první třídy jsi ve Finsku?

Ne, od tří let. Do té doby jsem vyrůstala na Letné, v Jirečkově ulici a pak jsme odjeli do Finska, kde jsem byla do roku 1995. Pak jsem si sbalila kufry a rozhodla jsem se odstěhovat do Prahy, kde jsem studovala klasické housle a hrála v pražském studentském orchestru, se kterým jsme hodně koncertovali a cestovali. V roce 1998 jsem se vrátila opět do Finska, protože jsem zase měla potřebu být tam. Když jsi od malička vytrhnutá z jednoho místa a několik let žiješ jinde, tak je to jiné… Nejsem schopná někomu odpovědět na otázku, kde se cítím víc doma. Nedělá mi problém se někam odstěhovat a žít tam klidně několik let, je to i v mé nátuře nebýt stále na stejném místě.

Zmiňovala ses, že jsi studovala i v Anglii… Tam jsi odjela kdy?

V roce 2002 jsem dostudovala střední grafickou školu ve Finsku v Lahti. Po střední škole jsem dostala stipendium a odjela do Anglie na další tři roky na vysokou umělecko-průmyslovou školu v městě Norwich. To byla moje nejlepší studentská léta. Naše škola byla úplně v centru a okolo ní byly různé kluby, galerie a divadla. Tam nebyl den, kdy by se tam něco nedělo. V roce 2004 jsem začala hrát jako Djka s moji přítelkyní Stephanie Wild, jmenovali jsme se Rubishettes a dělali jsme dost šílené performance v ulítlejch kostýmech, měli jsme jeden gramec, a ghetto blaster s mikrofonem, zobcové flétny…dost nás tenkrát bavila Lady Sovereign a Goldie Lookin Chain, a celá grime scéna, a to naše vystoupení byla jakou si komickou referencí….

V Anglii mě též fascinovala jejich tkz. „house party“ kultura, kdy lidi otevřou svoje domy, které se na určitý čas promění v hudební klub. Mají tam několika patrové baráčky se zahrádkami, kde se najednou sejde třeba stopadesát lidí, (smích) tam jim hrajou DJs, kapely, vyrostou tam domácí bary se vším legálním i nelegálním, vany v koupelnách plné piva….. Poblíž Norwiche je Thetford Forest, kde se pořádaly ty nejúžasnější free techno party, na které jsme jezdili. Občas tam účinkovaly hvězdy elektronické hudební scény jako třeba Squarepusher a jeho brácha Ceephax, a podobně. Nikdo to ale předem nevědel kdo tam bude krom soundsystémů hrát. Nevím ale, jak to tam je dneska…

To jsem se tě ještě chtěla zeptat, jestli tam třeba ještě jezdíš…

Byla jsem v Londýně teď na jaře, ale jen na tři dny, takže jsem toho moc nestihla. Chtěla jsem se jít podívat na koncert mého kamaráda jménem Momus, což jsem bohužel neztihla, místo toho jsem strávila celý den s moji 7 letou dcerou ve studiu Warner Bros u Harryho Pottra (ale stálo to za to!)

Připadá mi, že tvoje hudba je takřka nezařaditelná do jednoho žánru, takže se v tom ta tvoje hudební historie určitě nějak promítá. Dokázala bys nějak krátce svoji hudbu charakterizovat? Nemyslím tím tedy přidat ji do nějaké škatulky…

Je to kombinace všech žánrů i nežánrů a pocitů které při tvorbě využívám. Nechci se omezovat tak proto i to pracovní jméno Neverstop, které nekonečně pracuje…. Slyšela jsem za svůj krátkej život tolik různé hudby, to mne samosebou ovlivnuje. Neskládám jen elektroniku ale též se věnuji klasické kompozici.

Vážně? Pod svým pseudonymem Sonja Neverstop, nebo máš ještě nějaké alter-ego?

Klasiku dělám pod svým občanským jménem Sonja Vectomov, pod kterým je schovaných několik dalších hudebních projektů na kterých momentálně pracuji. Teď jsem složila symfonii č. 2. a skládám také pro klavír a housle. Takže v tom mém hudebním světě mám jistou dualitu mezi elektronikou a klasikou. Skládám klasickou hudbu, která rozhodně není takovou tou modernou, kdy slyšíš jen jeden tón a pak tam za chvilku někde něco zaječí… Současná hudba může být občas až nesnesitelná, a ne jen na té klasické hudební scéně.

Experimentální hudba jak v té elektronice, tak i v klasice je potřebná a zajímavá, pokud v sobě něco nese a něčím mně osloví. To stejné platí i ve vizuálním umění. Posledních osm let jsem pořádala výstavy a festivaly v různých evropských státech. Hudební součást této práce mně dala hodně, taky díky mé práci jsem poznala ůžasné hudebníky jako třeba německého Felixe Kubina, berlínskej Scream Club, Crime, Electrosexual, Heidi Mortenson, canadské Terror Bird, americké God Des&She a další… Nakonec nastal jako u čehokoliv co člověk organizuje a dělá dlouho, burn-out, tak jsem od toho všeho musela odejít, kromě jiného i proto, že jsem nebyla schopná zvládat to nekonečně nudné konceptuální umění. Začalo to být pořád stejné a po těch letech mě to tak unavilo, že momentálně nejsem ani schopná chodit na výstavy. Dávám si od toho pauzu a říkám si, že za chvilku se to napraví…

Takže ty jsi vlastně dělala i promotérku… Byl tam nějaký zlom ve smyslu, že když jsi se přestala věnovat pořádáním akcí, tak jsi se začala víc věnovat své hudbě?

Samozřejmě, uvolnil se mi čas i prostor pro vlastní kreativní práci ať hudební či výtvarnou. Dělám i vizuální tvorbu, ale nemám pocit, že bych se uměla vyjádřit vizuálně tak, jako to umím hudbou. Například v malbě mi to vyjádření připadá takové statické… Samozřejmě je rozdíl v tom, zda jde o výstavu či performanci. Nikdy při koncertě nevíš, co můžeš očekávat, ani od sebe, ani od publika, protože je to pokaždé jiné. Někdy se třeba připravuješ na koncert a říkáš si, jak to bude skvělé, a máš ze všeho dobrý pocit, ale může to nakonec být absolutní fiasko. Ne, že by se ti to nepovedlo, ale třeba to nemá odezvu… Miles Davis jednoduše nehrál, pokud měl z publika divný pocit, ale to si mohl dovolit jenom on…

To je pravda, já jsem tě letos viděla koncertovat dvakrát a pokaždé to bylo jiné…

Třeba v Podniku mě to hudebně bavilo, ale publikum bylo minimální a celkově tam něco ten večer chybělo.

Kdežto v Paláci Akropolis, kde jsi předskakovala Jessy Lanze, už to tvé vystoupení bylo úplně jinde…Tak když mluvíme o Akropoli, nesmíme zapomenout na to, že je to profesionální hudební podnik, kde mají techniku i personál na úrovni…

Byl tam nejlepší zvuk, se kterým jsem doposud hrála což má velký vliv i na průbeh celého vystoupení. Jinak jsem zvyklá spíše na akce, kde se o vše musím postarat sama.

Sleduješ třeba i českou scénu? Máš tady nějaké oblíbené producenty?

Na české scéně je mým oblíbencem Tomáš Dvořák, který je opravdový hudební kouzelník.

Známe se již od roku 2001, kdy vydal svojí první desku Pocustone. Byla jsem z jeho hudby tak nadšená, že jsem odjela do Finska asi s padesáti jeho deskami a tam jsem je prodávala proto, že jsem měla potřebu ho podpořit. Je to člověk kterého si velmi vážím, který mi v mé vlastní tvorbě také velmi pomohl v ten zprávný čas. Dále mám ráda Kyklos Galaktikos se ktreýma jsem hrála na několika mini festivalech, Jihlavskej Křikzticha, Kutnohorskej Edoshův Kurník (hlavně pro jejich vtipné vystupování) a moc mně baví Die Alten Maschinen což má na svědomí Mojmir Papalescu…

Chci se také zeptat na vizuální stránku tvých vystoupení, všimla jsem si totiž, že s tebou spolupracuje jedna a tatáž osoba. Můžeš o té vaší spolupráci říct něco víc?

Ano, spolupracuji s VJkou Morf, která je ze skupiny Kinocirkus.

Víš dopředu jak tvé vizuály budou vypadat? Řešíte to nějak, nebo to necháváš čistě na jejím uvážení?

Nechávám jí víceméně volné ruce, já se soustředím na hudební složku. Jediné, co vizuálně připravuji přímo na místě vystoupení, je podklad pro videomapping z lepicích pásek. Je to pokaždé jiné a ani Vjka předem neví, jak to bude vypadat. Připravuji to vždycky před koncertem podle daného prostoru.

Předpokládám, že ona neví, co přesně budeš hrát…

Neví, a já také ne. Vybírám skladby z mého repertoáru přímo na místě, podle nálady.

Sama jsi teď zmínila, že máš dost materiálu. Chystáš se třeba někdy něco vydat?

Určitě ano, a to již v blízké budoucnosti.

Jaké nástroje vlastně používáš?

Housle, klávesy, hlas a samozrejmě náke ty simulace, jako třeba Moog minimonsta a Synplant. Můj oblíbený syntetizátor Roland Alfa Juno II, jsem si koupila od pána, který s ním hrál lázeňské koncerty a koupil si ho v roce 88 z Tuzexu. (smích) Dále používám varhany Tesla Delicia HT-37-D a foukací harmoniku kterou jsem si koupila na aukru, jmenuje se Bohema, a musím říct, že ten nástroj mě fascinuje, protože je schopen dělat krásnou dynamiku.

A ty jsi dopředu věděla, jak ta harmonika bude hrát?

Ne, ten nástroj se mi zalíbil a musela jsem ho jednoduše mít. (smích) Dynamičtější nástroj krásně oživí elektroniku což je pro mně důležité.

Text a Foto: Kateřina Vodolánová 

Více o Sonje: www.sonjaneverstop.com