Personal Highway: „Jako soundtrack k vlastní hlavě“

Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé uslyšeli Jaga Jazzist? Těch několik vteřin, kdy nevíte, co se o vás pokouší. A pak vám projede vlna od srdce až do hlavy a je to tam. Jste zamilovaní až po uši. Nedala bych mnoho za to, že se mi tohle stane s českou kapelou. A přitom se na Kozervatoři Jaroslava Ježka zrodila sice malá, ale o nic méně divoká, radostná a nápaditá kapela. Personal Highway, dítě jednoho z nejtalentovanějších bubeníků mladé generace Míši Noska, je slovy jejích členů „sto procent z nás všech“.

Michal Nosek (bicí), Honza Aleš (klávesy), Tonda Dlapa (kytar) a Matěj Černý (basa) se potkali na „Ježkárně“ (Konzervatoř Jaroslava Ježka), Tonda a Matěj spolu navíc hrají v Originálním pražském synkopickém orchestru, takže se dobře znají jak hráčsky, tak lidsky.

Jak moc je pro tebe, Michale, důležité personální obsazení?

Michal: Nejdříve jsem oslovil Honzu, který dokáže hrát různé druhy hudby a většinu z nich dobře. Je to člověk rovný charakterem, chytrý a vzdělaný a zároveň otevřený v muzice. Pak jsem měl vždycky moc rád Tondovu hru na kytaru. On má silné jazzové zázemí, ale poslouchá i spoustu moderní muziky a big beat, který mám moc rád. A Matěj byl taky jasný, protože jsem vždycky chtěl hrát s basistou, který umí hrát i na kontrabas. Takových u nás moc není.

Všichni jste žánrově hodně rozlítaní, nikdo z vás nehraje jen jeden styl. Jak byste se charakterizovali?

Kapela: Hlavně nikdo z nás není akademik, všichni hrajeme špinavě a jsme takoví dřevní hráči.

Míša: Je strašně poznat jestli je hudba dělaná srdcem nebo je to kalkul. A já bych nemohl hrát jen jeden styl, mně by to sežralo. A stejně tak nedokážu hrát dlouho jen to, co mi řeknou a diametrálně se to liší třeba od mého pojetí. To zvládnu jako nájemný hráč, ale ne dlouhodobě.

Tonda: My se na styly neorientujeme, ovlivňuje nás všechno. Nejen hudba, ale i příroda, to co zrovna prožíváš.

Tím se dostáváme k procesu skládání, jak vaše skladby vznikají? Vaše produkce není zrovna oddechová.

Honza: Míša má představu, tu nám přednese a ono to pak vykrystalizuje. Někdy to jde hned, někdy to je topornější. Zkoušíme, každý do toho něco dá, takže výsledek je z nás všech.

Míša: Neskládám podle teorií, které se mě snažili naučit ve škole. Skládám vlastně amatérským způsobem. Ta hudba zní  ve mně a je mi jedno, jestli je podle nějaké teorie správně, nebo ne. Dostanu nápad, zpracuju ho na kytaru, nebo méně často na piano a chvíli s tím musím žít. Zahraju si to obden, přemýšlím nad tím. Pak nahraju doma na koleně demo a to pošlu spoluhráčům. Kluci to pak z velké části automaticky dostanou do té podoby, v jaké jsem si to představoval. To je ten důvod proč jsem si vybral právě je. Ne proto, že bychom byli nějak zvlášť propojení, ale protože jsem věděl, že tohle dokáží.

Tonda: Já osobně se vyjádřím v sólech, ale jinak hraju doslovně to, co mi Míša řekne a hrozně moc mi to dává, protože já bych to třeba nevymyslel.

Matěj: Pro mě je tady výzva učit se hodně s elektronikou, nutí mě to hledat cesty jak pracovat s tou basou jinak.

Honza: V téhle kapele hodně záleží na barvách. Zvuková textura a barvy, na tom naše písničky hodně stojí.

Míša: Rádi improvizujeme, ale ne v tom smyslu že bychom neměli připravené písničky. Protože je naše hudba postavená na vrstvení zvuků a jejich barvách, přizpůsobujeme ji prostoru, ve kterém hrajeme. Ale samozřejmě taky imrovizujeme, reagujeme jeden na druhého a na to co hraje. Improvizace je tam však hlavně v rozeznění té písničky.

K tomu Míša říká: Nemyslím si,  že je třeba eliminovat vliv mých vzorů. Tím, že jsou mé vzory, mě ovlivňují. Kdybych je popíral, popíral bych sám sebe, protože v tvorbě reflektuji svět kolem mne a do něj patří i hudba, kterou poslouchám. Hodně lidí mi po koncertech říká, že v nás slyší Jaga Jazzist. Ačkoli JJ jsou obrovská kapela, která má k dispozici strašlivý arzenál zvuků a obrovskou podporu, takže mohou dělat hudbu jakou dělají a stále si udržet status alternativní kapely.

Hrajete instrumentální hudbu. Nemáte potřebu lidem dovysvětlit, o čem vlastně vaše písničky jsou?

Míša: Já k těm věcem skládám texty a ty bych chtěl do budoucna vizualizovat. Chtěl bych mít na podiu projekci textů, nebo něčeho abstraktního, co by se k tomu hodilo. Hledám na to vhodného člověka, zatím mám tip na jednoho dánského bohéma.

Honza: Dneska je všechno vnímané hlavně vizuálně, ale nesmí to být samoúčelné. Když je to citlivé, může to posluchače popostrčit, kterým směrem může svoji představivost směrovat. Ale nesmí to být násilné. Jen popostrčit.

Máte si na podiu čas prožít o čem ty skladby jsou?

Matěj: O čem skladby jsou vnímám, pokud hraju jinde, se zpěvačkami. Ale tady ne. Tady je třeba jít na pódium s čistou hlavou. Na nic nemyslet a reagovat na to, co přichází.

A co odezva publika? Dokázali byste zahrát pro jednoho člověka?

Míša: Nevadí mi hrát koncert pro dva lidi. Nezrušil bych to. Jednak si zaplatili vstupné a jednak pro mne není rozdíl hrát pro dva nebo pro dva tisíce lidí. Ale samozřejmě je příjemné vědět, že hudba, kterou hraješ, nedělá radost jen tobě, ale i někomu dalšímu. Někdo třeba jezdí na kole, ale když zrovna nejsou závody, sedne na kolo a jede i sám. Tak takhle je hudba moje součást, dělám ji hlavně pro sebe a budu ji dělat, dokud budu moct.

A je pro vás důležité, aby si divák z vašeho koncertu něco odnesl?

Honza: Naše koncerty lze vnímat v různých rovinách. Záleží na tom, co zrovna diváci poslouchají a co se v nich odehrává, v jejich životě. Pak se to může zásadně protnout s naší hudbou. A nebo taky zásadně minout. Nejlepší by bylo, kdyby se to protnulo a naše hudba by lidem zněla jako takovej soundtrack k jejich vlastním myšlenkám a k tomu, co mají zrovna v hlavě.

 

Míša: V roce 2010 jsem byl na Colours of Ostrava, pro mne nepřekonatelný ročník. Tam jsem za čtyři dny viděl snad deset nebo dvanáct koncertů, které byly top co jsem kdy zažil. Třeba Porcupine Tree, Mariu Kalaniemi a další. S Jaga Jazzist jsem měl až esoterický zážitek. Přišlo na ně snad 10 000 lidí, strašně pršelo a já jsem byl schovaný pod stromem. Neznal jsem desky nebo tak, jen jsem je chtěl vidět. Na pódium jsem přes strom a lidi neviděl, ale v tom hrozném slejváku jsem si uvědomil, že chci zase skládat. A vyústěním jsou Personal Highway.

Jak jste daleko s deskou? Můžeme se těšit?

Míša: První dvě písničky jsme udělali v listopadu 2011 a až od té doby jsme se vlastně začali scházet. Desku jsme chtěli točit minulé léto, ale bylo znát, že ta kapela ještě není připravená. Tak jsme z toho materiálu udělali dvoupísničkové demo a to prezentujeme na bandzone. Díky tomu jsme schopni bookovat nějaké koncerty.  Od té doby jsem však napsal nové věci a poslední měsíc mám pocit, že se to začíná krásně scelovat a začišťovat. Máme mnoho povinností v jiných kapelách, ale chceme s PH hrát víc. A pokud budeme hrát častěji , bude to znít zase trošku jinak. No a to nejdůležitější, na přelomu podzimu a zimy jdeme do studia, takže na jaře 2014 snad bude nová deska.

A kde vás můžeme slyšet naživo?

Míša: Protože ještě nemáme dost hudby na samostatný koncert, hrajeme jako hosté jiných kapel. Je důležité, aby to dávalo dohromady smysl, těžko můžeme hrát s pianovým triem. Nejčastěji hrajeme s Michal Worek Quartet, s Nano Illusions a máme rozjednané hraní s projektem Radio Royal. Rádi bychom si zahráli s Three Trapped Tigers, čekám jak se to bude vyvíjet. A konečně dostáváme nabídky do zahraničí, nejčerstvější je potvrzení hraní na rumunském Pojejena Festivalu v srpnu 2013.

Děkujeme za rozhovor!

Foto: Roman Mikeš, Petr Hegyi

ptala se: Eliška Venglařová