Já, Olga Hepnarová

Myslím, tedy jsem aneb „only God can judge me“ 

Než se začneme zaobírat samotným filmem a tím, jak umě či neumě zneužívá filmového patosu, podívejme se nejprve  kriticky sami na sebe.

Mnozí z nás již jistě slyšeli klišoidní „kdo je bez viny, ať hodí kamenem,“ frázi, se kterou se nejeden uvědomělý, ba i ten hospodský, kritik nejednou utkával ve své mysli. Co se týče problematiky patosu – dovedeme-li tuto frázi do extrému, resp. jsme-li opravdu tak ctnostní, mohli bychom se rovnou shodnout na tom, že povoláme demoliční četu a že náš další krok bude směřovat k nějaké národní pamětihodnosti – třeba k Národnímu divadlu – kde najatý padesátník v jeřábu rozmáchne demoliční kouli tak, že opačná strana jejího akčního rádiu způsobí, příznačně, její demolici a prokáže tím přítomné honoraci neskonalé estetické zadostiučinění. Tato výspa architektonického i národního patosu přeci nemá místo v naší progresivní společnosti!

Ja, Olga Hepnarova

A přesto to nikdo neudělá. A přesto si této stavby lidé váží. Chovají k němu totiž jistý sentiment, který je jim vlastní a který je buď opodstatněný nebo ne. Stejně jako patos a symboliku, který s sebou přináší. Neměřme tedy každému stejným metrem, ale koukejme se na nuance, které je od sebe odlišují. Jak si v tomto ohledu stojí výše zmiňovaný film? Hodíme si kamenem?

Kdo by čekal svíravé psychologické drama se zašmodrchanou interní zápletkou a popisem životního vývoje hlavní hrdinky od zygoty po posledního červíka v její rakvi, byl by zklamán.

Máme-li se na něj dívat střízlivýma očima, je potřeba si klást stejnou otázku a vyvádět stejné důsledky – je patos a značná vyumělkovanost, která staví tenhle film na nohy a představuje ho jako nejžhavější produkt mladé české kinematografie na mezinárodních festivalech po celém světě, stejně opodstatněnou součástí jeho aury? Nebo je to jen otupující hra na filmovou formu, která z takové kauzy, jakou příběh poslední české ženy legálně odsouzené k smrti opravdu má, dělá uměleckou onanii s dráhou výstřiku tak plochou, jako je stříbrné plátno samo? No, posuďte sami. (Připravte si oblázky, někteří se mnou půjdou házet žabky).

Kdo by čekal svíravé psychologické drama se zašmodrchanou interní zápletkou a popisem životního vývoje hlavní hrdinky od zygoty po posledního červíka v její rakvi, byl by zklamán. Na druhé straně lidé, kterým definice „artového filmu“ vágně připomíná „něco, co je černobílý, dostatečně sexy, statický, používá to úšečný a nesouvislý repliky a hodně se tam kouří,“ můžou jásat. Beze všeho, podívaná je to opravdu spektakulární, představitelka hlavní hrdinky, mladičká Polka Michalina Olszańska je opravdu objekt hodný když už ne pohledu starých mistrů, tak alespoň lačného pohledu mladých aspirantů. (Troufám si ale říct, že i starý mistr by namaloval jeden, maximálně dva mástrpísy s její podobiznou).

Ja, Olga Hepnarova

Film Já, Olga Hepnarová (sorry, nemůžu si prostě pomoct) je ale pročpělý snahou udělat mástrpís z každé scény nehledě na to, jak instantně a hotově bude vyznívat charakter hlavní hrdinky – a že by k něčemu hlubšímu měla velikananánský potenciál, ne že ne! Stará a dobrá dvojice „obsahu a formy“ je ale prostě od sebe neodlučitelná. Jinými slovy, lze si hrát na artový film a experimentovat s výrazem, ba co víc, jen houšť takových experimentů! Jedná-li se však o tak nalehavé a přitažlivé psychologické téma, autor by neměl odhlédnout od vykreslení jemnějších psychologických kontur jen tak zbůhdarma, jak tomu v tomto případě bohužel je.

Filmový debut Já, Olga Hepnarová je přeci jen zajímavou sondou do oné doby „téru a prachu“.

K čertu s očekáváním, ale když jde člověk na film, který se zabývá tak závažným tématem, a místo toho tři hodiny zírá na sice neoddiskutovatelně krásnou podívanou, jenomže s holkou, co vlastně jenom kouří a neví co se sebou, podle mě trochu naznačuje autorovu troufalost. O to víc, když se v titulcích na konci filmu objeví věnování Františkovi Vláčilovi. No já vám nevím, chtěl mu tím autor mu vzdát hold, nebo se postavit po jeho boku a rozčísnout mu jeho pomyslnou čupřinu? Ale o mrtvých jen dobře…

Filmový debut Já, Olga Hepnarová je přeci jen zajímavou sondou do oné doby „téru a prachu“, bohužel však jen připomíná normalizační kvér obdobu mladého Werthera v zaplivané nádražce, kde, stejně jako jeho celá parta hipst (ze které z nějakého záhadného důvodu nabyl dojmu, že mu nerozumí), potahuje z cíga, lemtá plzeň za 3 Kčs a rozplývá se nad tím, jak je ta jeho touha po tom zabít sebe a všechny lidi, kteří mu kdy ublížili, hrozně disent a androš. Nikdo mu to ale nevěří. Myslím, že se měl chlapec nad sebou trochu zamyslet, než něco udělá, tedy pardon – dívka.

Text: Tomáš Suchánek

Untitled-3