Interview: Cloud Boat (UK)

Na začátku března přijede do Prahy britská skupina Cloud Boat, která se už nějakou tu dobu prezentuje jako zadumaný a lehce introvertní popík, často však hrají i akustické skladby a letošní turné je dle jejích slov v mírně elektronickém duchu. Velmi pozitivně bylo ohodnoceno jejich debutní album Book of Hours, které vyšlo na labelu Apollo. Prý ho skládali po částech, a tak každá skladba do vás vnese kus jiného příběhu. Přečtěte si více o jejích minulosti, budoucnosti i o světě, ve kterém teď žijí. Za otevřené odpovědi děkujeme polovičce projektu Cloud Boat – Tomovi a za všetečné otázky Kateřině Vodolánové.

unnamed

Tome, dočetla jsem se o vás, že jste se Samem přátelé už od patnácti let a navíc jste spolu hráli v metalové kapele. Můžeš mi ještě prozradit, v jakém hudebním prostředí jste se v té době pohybovali? Chodili jste do umělecké školy, nebo vás třeba rodiče doma učili hrát na nějaký hudební nástroj?

Abych pravdu řekl, tak já jsem do té doby neměl žádné hudební zázemí… Na pár nástrojů jsem hrál ve škole, jako třeba na bicí a na saxofon, v soukromí jsem trochu zpíval. Ale jinak jsem se vždycky více zajímal o sport, takže mi pro hudbu nezbývalo moc času. Sam byl narozdíl ode mě vždy zainteresovaný do hry na hudební nástroje, hrával v orchestrech na pozoun. Dokonce klasickou hudbu studoval…

Jestli se nepletu, tak jste později šli oba studovat na univerzitu. Jakému oboru jste se věnovali?

Přesně tak, já jsem studoval filozofii, v prvních dvou letech potom zejména teistickou filozofii a ve třetím ročníku jsem se specializoval na existencionalismus a nihilismus, kterým jsem se věnoval ve své diplomové práci. Sam studoval klasickou hudební teorii. 

Dalo by se podle tebe říct, že se předmět tvého studia nějakým stylem odráží i ve vaší hudbě?

Podle mě ano. Jako příklad můžu uvést, že Dréan (tak se jmenuje jedna z jejich skladeb, pozn. aut.) je město, kde se narodil alžírský filozof Albert Camus. Myslím, že také spousta našich textů i skladeb by se dala považovat za filozofické, a často také za temné. To, jak vznikají, by se dalo přirovnat k jakési introspekci… I když to zní vlastně trochu divně, tak některé nálady jsou součástí našeho kreativního procesu… Taky se dá říct, že díky Samovu hudebnímu výcviku a lásce ke klasické hudbě, nechávamé skladby často přiblížit k k našemu vnitřnímu stavu namísto toho, abychom se pevně drželi jednoho žánru, nebo se nechali limitovat jednotlivými nástroji.

Vaše hudba je často označovaná jako „smutná hudba“, souhlasíš s takovým popisem?

Jo, řekl bych, že naše první album v sobě má hodně smutku. Částečně kvůli tématům, která jsou na něm zachycená, ale i proto, že osobně víc oceňuju vyjádření smutku či temných věcí jako posluchač i jako někdo, kdo tu hudbu dělá. To, že bych v sobě měl potřebu probudit pocity spokojenosti nebo štěstí, abych mohl napsat nějakou silně pozitivní hudbu, mi je něco, co mě nijak zvlášť nezajímá. Navíc i ve většině mých oblíbených desek má většinou navrch atmosféra smutku nebo jiné vyjádření vnitřního stavu…

Rozumím, i kvůli takovému ladění se mi nejspíš ta vaše hudba líbí… Mohl bys třeba vyjmenovat některé ze svých oblíbených desek?

Určitě, řadím mezi ně třeba Dark Side of the Moon (Pink Floyd). Blue (Joni Mitchell), White Pony (Deftones), Dragging a Dead Deer up a Hill (Grouper), Courtesy and Good Will Toward Men (Harvey Milk).

Výborně, teď se ale vraťme zpátky k vaší hudbě… Ty jsi se Samem dřív hrál v jisté metalové kapele (ještě pořád nechcete prozradit její jméno?), ale vaše současná hudba je mnohem klidnější… Kde se vzal takový obrat? Může za to částečně třeba i zaměření Samova studia?

My se snažíme o to, abychom ten název veřejnosti nikdy neprozradili! Možná bych ale řekl, že ta hudba byla mnohem vyspělejší, než je ta, jakou děláme teď. Když jsi mladší, máš tendenci být v tom, co děláš, extrémně kreativní. My jsme tak trochu uvízli v jejím rozsahu – snažíme se vytvořit tiché pasáže tak tiché, jak jen to umíme a stejně tak ty agresivnější části děláme tak silné, jak jen to jde. Takové uspořádání je snad zajímavé pro posluchače stejně tak, jako je pro nás zábavné takové věci hrát. Navíc ten způsob, jakým Sam hraje na kytaru a to, jak zpívám je také hodně postavený na tom, co jsme se naučili díky rockové hudbě. Učil jsem se zpívat i poslechem Eddyho Veddera z Pearl Jam, Serj Tankiana ze System of a Down, nebo China z Deftones, a vím, že je to v tom mém projevu a skladbách slyšet. Sam hraje ve volném čase ještě v metalové/hardcorové kapele, se kterou jezdí taky na šňůry po Evropě…

Fajn, pojďme si promluvit o vašem debutovém albu „Book of Hours„. Řekla bych, že skladby jsou hodně rozdílné a je prakticky nemožné je zařadit do jednoho žánru. Bylo vaším cílem udělat tak rozmanité album?

Nápady pro tu desku přicházely v poměrně dlouhém časovém úseku. Nikdy to nevypadalo tak, že bychom si k tomu sedli a na povel vymysleli celou desku. Dělali jsme hudbu v průběhu našeho turné a pracovních povinností. Bylo to něco jako průzkum toho, co bychom vlastně mohli vytvořit a zároveň jsme se trochu procvičili v kreativitě, no a pak z toho prostě bylo album. Myslím, že proto zní ty skladby trochu rozdílně a je na něm také takový široký zvukový rozsah. Chápu podstatu tvorby desky s konzistentním tématem nebo konceptem, ale myslím, že je důležité si s prvním albem stanovit to, co v tvorbě považujete za důležité a pak se na ta fakt podrobněji podívat více zblízka. Vždycky jsme ohledně tématu dlouhé hudební kariéry byli vážní, protože nechceme dělat hity, na které si zítra nikdo nevzpomene, a pak si lámat hlavu nad dalšími takovými líbivými deskami. Jednou třeba uděláme čistě akustické album, potom album s post-rockovým konceptem a potom ještě taneční EP, nebo možná dvě. Chceme všechny tyhle věci dělat pod jedním jménem.

To zní skvěle… Vaše deska „Book of Hours“ má také vlastní remixovou verzi, na které je také zastoupena široká škála hudebních žánrů, a navíc se na ní podílela řada talentovaných hudebníků. Kdo je vybíral? 

Každý z nich v tu dobu dělal hudbu, která se nám líbila. Ghosting Season jsou naši dobří přátelé a také hodně talentovaní hudebníci, takže tahle volba byla jasná. Flako zase dodal skladbě „Youthern“ opravdu pozitivní nádech, a navíc jsou jeho technické schopnosti dost poutavé, takže nás ten remix fakt baví. The Haxan Cloak je skoro až géniem, který míchá kompozice klasické hudby s jeho vlastní, z jeho re-editu „Amber Road“ jsme byli moc nadšení! Detford Goth je zase dost zajímavým umělcem a my jsme byli zvědaví, jak ztvární docela temnou „Wanderlust“. A YNGTH zase produkuje takový zvláštní ambient, který tomu tracku, jež remixovali, sedl dobře… 

Dokázal bys říct, který z těch remixů tě baví nejvíc?

Nejradši mám ten remix Youthern, který udělal Flako. Je to něco, co se mi hrozně líbí, ale nikdy bych to takhle vytvořit, proto mě to s ním takhle pojí.

Minulý rok jste hráli na několika velkých festivalech jakým je třeba Pukkelpop, The Great Escape nebo Rewire Festival, ale měli jste také řadu vlastních koncertů. Je pro vás lepší, když hrajete pro početné publikum na velké scéně, nebo se vám lépe koncertuje v menším, útulném prostoru před pár fanoušky?

Na takovou otázku je těžké odpovědět. Hrát na velké stagi pro velké kvantum fanoušků jako třeba na festivalu Pukkelpop, nebo v londýnském klubu KOKO, kde jsme na turné doprovázeli Jamese Blakea, je vždycky nezapomenutelný zážitek. Ale stejně tak když cestujeme a hrajeme každý večer po klubech. Je to místo, kde se učíš svému řemeslu a rosteš jako muzikant… Myslím to takhle: čas od času hraješ na menších koncertech, pracuješ na svých skladbách a učíš se, jak je zahrát lépe a lépe, takže když najednou stojíš před tisíci lidmi, máš prostor k tomu, aby sis ten svůj čas užil beze strachu, že si před nimi budeš připadat hloupě!

cloudboat_640x300

Viděla jsem pár záznamů vašich živých vystoupení a připadalo mi, že vaše skladby naživo jsou více akustické, než jejich studiové verze. Je to pravda, nebo i při live vystoupení používáte elektronické zvuky?

Někdy hrajeme naživo opravdu více akusticky, ale ta šňůra, na které jsme teď je elektronikou více proložena, stejně tak jako s hlasitými zvuky kytar jako to je na albu. Také už představujeme nějaký nový materiál, který je plný různých synťáků… Je skvělé když víš, že můžeš hrát akusticky třeba v kostele, ale i v klubu ve dvě hodiny ráno. A obojí snažíme se dělat tak často, jak můžeme. Doufám, že když má naše živá show od všeho trochu, tak nikdo neodejde zklamaný.

184849_193364317361021_2297264_n

Na začátku března budete vůbec poprvé hrát v Praze. Je tady nějaké místo kam byste chtěli vyrazit, nebo něco, na co se sem těšíte?

Je pravda, že obvykle nemáme moc času prohlédnout si města, ve kterých hrajeme, ale doufám, že v Praze zajdeme na hrad a ochutnáme nějaké místní jídlo. Přiletí tam za námi přátelé, se kterými pojedeme ještě do Vídně, takže nálada bude určitě skvělá! A je jasné, že vypijeme hodně piv! Slyšel jsem, že máte hodně dobré pivo, takže to si určitě nemůžeme nechat ujít…

Díky za tvůj čas a snad se uvidíme!

 

Cloud Boat (UK) + post-hudba (CZ)
sobota 1.3. 2014, začátek 19:30
Kavárna POTRVÁ, Praha

Text: Kateřina Vodolánová

Úprava, perex: Natalia Kuznetsova