420PEOPLE: „Musíme cítit, že je publikum s námi.“

Dřevěný baletní sál Nové scény Národního divadla. Velká zrcadlová stěna. Ozvěna tanečních kroků bosých nohou. Dvojice tanečníků tančí jen pro sebe… To je krátké nahlédnutí na trénink taneční skupiny 420PEOPLE. The Black Light však nezůstalo jen u pozorování a vyzpovídalo zakládající dvojici Novotná-Kuneš ze všeho možného.

Vím, že je to velmi častá otázka, ale jak jste se k tanci vlastně vůbec dostali?

Nataša: Když mi bylo asi dva a půl, tak mě maminka se sestrou dala do kurzu krasobruslení a během krasobruslení má člověk suchou přípravu, takže gymnastika, atletika a tanec. Pokračovala jsem pak v místní taneční školce, a pak jsem šla nějak přirozeně na konzervatoř v Ostravě… Odtud si právě pamatuju nějakýho Vaška Kuneše (směje se), který byl o 4 roky starší než já.

Václav: Tenkrát přece všichni ze školky museli jít někam do kroužku, na lidovou školu umění a já jsem byl vybraný na pohyb a na piano. Pamatuju si, že jsem chodil k paní učitelce Ackermannové a byl jsem tam ty čtyři roky jediný kluk. To je luxus, že? No a ta mě poslala na přijímačky na taneční konzervatoř tady v Praze, takže jsem byl od páté třídy na konzervatoři. Ale ze začátku mě to vůbec nebavilo…

Proč?

Václav: Protože to bylo pořád to stejné dokola, šlo to strašně pomalu a byla to v podstatě strašná nuda. Akorát teda výhodou na těchto školách je zase převaha holek.

Nataša: Proto tam vydržel! (směje se)

Dlouho jste byli členy souboru Nederlands Dans Theatre spolu, ale jak vás napadlo si založit svůj vlastní taneční soubor?

Nataša: Protože ten soubor je velmi mezinárodní, takže Španělé tráví čas se Španěly, Francouzi s Francouzi, tak my taky jako Češi jsme spolu trávili dost času. A už takhle jsme si s tím v myšlenkách pohrával, že až jednou budeme staří, tak se vrátíme domů do Česka a založíme si svůj vlastní soubor.

Co znamená u tanečníků staří?

Nataša: V té době nám bylo dvacet a staří znamená tak těch pětatřicet. To už je to „starý“. No a teď když nám je těch pětatřicet, tak na našem souboru pracujeme už kolem 5 let.

Proč zrovna název „420people“?

Václav: My jsme strašně dlouho hledali nějaké spojení, aby tam byl odkaz na ty Čechy. A pořád jsme na nic nemohli přijít, všechno bylo staromódní nebo zbytečné, dlouhé… No a nakonec náš kamarád Slovák Peter Bilak, mimo jiné skvělý typograf, tak nám jednoho dne psal, proč se nejmenujeme „420“ jako naše mezinárodní číslo. Z toho vlastně vzniklo „420people“.

Tak s tím jsem si to vůbec nespojila…

Nataša: Ono asi proto, že tam není to plus předtím. Náš kamarád za námi doteď chodí, že tam chybí to plus! (smějí se)

 

Jak si do souboru vybíráte své tanečníky? Na vašich internetových stránkách jsem si všimla, že jste nedávno pořádali konkurz.

Václav: My tady máme skupiny lidí, se kterými spolupracujeme již dlouho, což je samozřejmě výhoda, že si ty lidi můžete za ty roky jakoby vychovávat. Učí se s námi, stárneme spolu… Ale jelikož teď připavujeme nové představení, tak jsme chtěli zjistit, jestli mají lidé zájem vůbec přijít na konkurz…

Nataša: Přišlo asi šedesát lidí. A jak si vybíráme tanečníky? Je pro nás důležitá samozřejmě technika, abychom viděli, že ten kumšt ovládají a také je pro nás velmi důležité, jací jsou to lidé. Jestli si s nima můžeme povídat a oni s námi. Ta lidská rovina je pro nás asi stejně tak důležitá jako technická.

Václav: Ona ta práce je velmi intimní, fyzická a jsme pořád spolu. Nemůžete se na všechny vykašlat, když se špatně vyspíte. Musíte být neustále součástí souboru.

Co vám přineslo stálé hostování na Nové Scéně ND od roku 2010?

Nataša: Je to pro nás skvělá záležitost, samy jste svědky toho, že tady můžeme plně využívat taneční prostory. Takže na prvním místě je tady ta zkušebna, a pak máme přesná data v programu Nové Scény, kam můžeme postupně začleňovat naše představení.

Václav: Když vám jiné divadlo nabídne prostor na den za 80 tisíc a dostanete z grantu 400 tisíc na celoroční činnost a něco od Ministerstva kultury, tak jsme dostali dohromady asi 900 tisíc, tak to není jen tak. Nemůžete to divadlo jeden den postavit a večer hned hrát. Teda… Spousta lidí to taky tak dělá, ale pak to podle toho vypadá. Potřebujeme čas na přípravu, aby představení vypadalo dobře i co se týče světel, zvuku… Všechno musí fungovat!

Charakterizujte mi taneční styl vašeho souboru, čím se liší vaše choreografie od zbytku světa?

Václav: To je velmi zajímavá otázka, nicménně těch stylů je strašně moc. A někdy se od sebe liší víc a někdy míň. Důležité je převážně o čem to představení je a jak by mělo působit na diváka. Spíše než o stylu je to o tom, jestli umíme nějakým způsobem komunikovat s divákem. A to je pro nás asi to nejdůležitější. Posouváme se samozřejmě dál.

Nataša: Určitě, když choreograf tvoří delší dobu, tak se svým způsobem nevyhne tomu, aby se do té hry nepromítnul. Ale není to naším záměrem, nesnažíme se být za každou cenu jiní.

Kam se v dnešní době ubírá současný tanec? Jak se změnil od počátků vaší kariéry?

Václav: On se ubírá v každých částech světa trochu jinak. Třeba v Evropě se ten styl vyvíjí daleko rychleji a z našeho pohledu je asi i zajímavěji než například v Americe. Ale je to o tom, jestli to představení dokáže divákům něco říct. Už se moc nových objevů nekoná, protože ta fyzikálnost se dotlačila hodně daleko. Výjimkou je teda ten „cirkus“, tam spojují tanec i s akrobacií a hraním. Ale všeobecně je to o originalitě.

Jelikož účinkujete i hodně ve světě, kde se vám tančí nebo tančilo nejlépe?

Nataša: Na to je těžké odpovědět. Asi před tím publikem, u kterého cítíte, že je s vámi.

Jak se vám tedy tancuje doma, před českým publikem? Jsou Češi chladnější?

Nataša: Chladnější určitě ne.

Václav: Naopak, teď se to hodně odkrývá. Máme okruh mladých lidí, kteří chodí často. Takže jsme rádi, že oslovujeme převážně mladou generaci. Ale na druhou stranu je strašně fajn, když za vámi po představení „Máj“ přijde starší paní, učitelka na gymnáziu, že už jde na to podruhé nebo potřetí a řekne vám, že by to zpracování „Máje“ mělo vypadat přesně takhle. Takhle ho chtějí oni učit, vyprávět o něm a nedělat žádné dlouhé eseje, které studenty na střední prostě nezajímají.

Co je pro vás největší inspirací, když vytváříte choreografii?

Nataša: Já jsem tedy začala tvořit teprve nedávno, ale záleží samozřejmě na tom jednotlivém kusu. A inspirují mě hlavně ti lidé.

Takže vytváříte choreografii hlavně pro svoje tanečníky?

Nataša: Aby to šlo z nich.

Václav: Pro mě je důležité, aby si to diváci nádherně užili a my to výborně zatančili. Musí to mít hlavu a patu, zkrátka musí to mít co říct. Takže vyhledávám různé kombinace, a pak je spojuji dohromady.

Na začátku ledna byl taneční workshop v Římě, kde jste, Václave, měl přednášky. Jak vypadá takový běžný taneční workshop? Kdo se ho může zúčastnit?

Václav: Záleží na tom, kdo to pořádá a jaká pravidla si stanoví. Pokud na tom chce vydělat, tak to samozřejmě otevře všem. Pokud si chce udržet nějakou úroveň, tak to například specifikuje, že je to pro studenty tance atd. A pak je to tak, že přijdete do sálu, kde je třeba 80 nebo 100 většinou holek. (směje se)

To je tedy zase výhoda pro vás…?

Václav: No jak kdy. (směje se) Vy si je musíte nějakým způsobem získat, je to hodně o psychologii, a udělat to tak, aby za tu hodinu a půl se něco naučily.

Jak je to s workshopy v Čechách?

Nataša: Určitě tu jsou. My taky jako skupina 420people už od začátku působení chceme vzdělávat. Takže mimo to, že my sami děláme workshopy různě po České republice, tak využíváme i tanečníky ze zahraničí, kteří s námi občas spolupracují. Chceme se tak podělit o zkušenosti s domácími tanečníky a udělat to trochu v mezinárodním měřítku.

A co pro veřejnost? Pořádáte něco i pro ně?

Nataša: Na veřejnost taky myslíme, aby se „obyčejný člověk“ dostal k divadlu i z jiné stránky. Takže jsme před dvěma lety na Nové scéně otevřeli Studio NS, které má 420people pod záštitou. A vedeme čtyřikrát týdně hodinu a čtvrt otevřené lekce. Funguje to bezvadně.

29.ledna jste měla své taneční představení Sacrebleu v divadlo Ponec, kde vystupujete úplně sama. Jak se vám na jevišti tančí samotné?

Nataša: No to je paráda! (směje se) Je to samozřejmě úplně jiné než ve skupině. Je to pro mě jiné i tím, že je to mé autorské představení, takže se mi v hlavě děje něco jiného, než když jen transformuji myšlenky někoho jiného. Moc si to užívám.

Stalo se vám někdy, že jste zapomněli choreografii? U sólových představění to nejspíš nevadí, ale jak se zachováte při představení, kde je vás víc? Nebo normálně improvizujete?

Nataša: Improvizace je to jediné, co člověk může udělat.

Václav: Improvizujeme… A s radostí. (směje se)

Pomáhají vám ostatní tanečníci?

Nataša: S těmi se většinou zase chytnete… Ale je to opravdu pocit, kdy si myslíte, že uběhlo deset minut a samozřejmě je to setina sekundy.

Na čem nyní pracujete?

Václav: Teď lítáme s Natašou do Říma, tam máme jedno představení se současnou největší balerinou Sylvií Guillem. Ta má takový složený večer současného tance. A my tam jezdíme zastupovat Kyliána s tím představením, které jste měly možnost vidět dnes na tréninku.

Nataša: Je toho spousta, jedeme do Austrálie také vystupovat se Sylvií Guillem. Potom je česká taneční platforma. Potom hned jedeme do Paříže.

Václav: S naším představením Sacrebleau a Reen.

Můžeme se těšit v dohledné době na premiérové představení?

Václav: Ano, připravujeme premiéru na podzim. A bude to zpracování stand-up comedy. Bude to náš první celovečerní kus, tedy mimo Máje, ale to je něco jiného.

To je od nás vše. Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů v nadcházejících letech.

Text: Jolana Haismanová

Úvodní foto: Pavel Hejný

Foto: Natalia Kuznetsova